V letech 1999 – 2004 vzniklo 12 velkoformátových obrazů Jaroslava Jebavého. Dvanáctkrát 4 až 5 metrů čtverečních kroužení. Jaroslav Jebavý krouží akrylovými barvami a třemi štětci najednou. Plochu obrazu pokryje vždy mnoha vrstvami. Několikanásobným kroužením dělá z plochy display, obrazovku nebo vodní hladinu. Ta je taky pořád vlastně stejná a přitom neuvěřitelně proměnlivá, v živé přelévající se vodě je něha a zároveň energie a tak je tomu i s obrazy. Vrstvení a kombinace barev způsobuje, že si samo naše vidění vytahuje ze struktury obraz, vzorec.

 

Kroužením se pohybujeme v soustředných kruzích, jindy v horizontálách a vertikálách, je odstředivé i koncentrické. Kroužení může být velmi překvapivě i figurální, zobrazivé – viz cyklus kreseb New York a kostelní věže na obrazech z Kolína nad Rýnem. Nelze si nevšimnout vlivu Františka Kupky na Kolínských vertikálách, ale i Moneta a jeho katedrál a kupek sena.

​

Umělec postupuje od bílé či černé tečky, od počátku, od první molekuly hmoty až ke kosmickým jevům. V Bílé tečce lze vidět naši vlastní planetu, v Černé tečce vesmírné nebe, Stále bez názvu je žhavé slunce, nebo země právě vzniklá, vřele magmatická. Tyto tři obrazy započaly mistrovskou epochu v díle Jaroslava Jebavého v roce 1999 a jsou silně emocionální. Obrazy z následujícího roku 2000 jsou podstatně racionálnější, uměřené a vztahují se k lidskému životu. Patří mezi ně Horizont, což je krajina nejspíše vodní, víme, že malíř je původním povoláním spojen s lodní dopravou a říční navigací. Pro obraz použil vodní barvy proslulého poutníka C. D. Friedricha. Další silné období přišlo v roce 2004, kdy vznikly v Kolíně nad Rýnem Kolínské vertikály a v Pardubicích Bílý... a Černý... obrazy nabité lehce podvratnou energií. Kroužení ve víru a slapové jevy jsou dynamičtější než tušený pohyb na horizontu.

​

Vznikaly průměrně čtyři velké obrazy za rok, jejich rozdílnost odkazuje v té nejranější fázi na čtyři základní elementy: zemi, oheň, vodu a vzduch. V další sérii se autor věnoval ploše a vícerozměrným prostorům, poslední obraz se 13 kruhy můžeme vnímat jako čas a/nebo paralelní světy. Třetí etapa prozkoumávala expanzi a koncentrickou gravitaci. V Kolínských vertikálách je nárůst energie vzhůru jasně zřetelný, stejně jako permanentní pohyb trvání v Bergsonově smyslu. Ve velkých kroužených obrazech se projevuje mystika čísel, spojená se starověkou matematikou. Důvodem pro vznik této monumentální a velkolepé série nebyla jakákoli nevyléčitelně úporná záměrnost, spíše šlo o zvizualizovaný myšlenkový experiment. A není vyloučeno, že autor ještě v kroužení neřekl své poslední slovo.

​

Kruh je symbol celistvosti. Kroužení je jednoduchý, ale dynamický pohyb, z kruhů vyrůstá ornament jako projev vůle pochopit zákonitosti přírody. Ornament je zároveň vibrující struktura plná překvapení, chová se díky vrstvám barev zcela různě. Jinak vypadá večer, a jinak i ráno, ve skutečnosti, v tištěném katalogu, dokonce i na monitoru počítače. Do popředí vystupují různé barvy, vyzvedávají jiné vazby a souvislosti. V ornamentu jako v bludišti lze zabloudit, nemá počátek a konec, takže kamkoli jdeme, jsme tam zcela správně a právě teď. Plochy obrazů jsou podpůrné struktury, v nichž se vědomí dokáže ztratit či rozplynout a zase nalézt.

                                                                                                                           Martina Vítková