Jaroslav Jebavý – Monochrom a Dualita
Svět je mnohost, kterou z různých důvodů redukujeme na antagonistické protiklady. Je noc a den, bílá a černá, muž a žena, dobro a zlo, rozum a cit, jin a jang, duše a tělo, pozitivní a negativní, příroda a technika, částice a vlnění. Jsi s námi nebo proti nám! To jsou nejobvyklejší duality, které potkáváme v životě. Patrně se tu projevuje kulturní vliv křesťanské teologie a ideologie.
Obecně se dá říct, že skrze dualitu chceme pochopit komplexní, složitou jednotu. Svět ale není tak jednoduchý, nedá se redukovat na dva limity bez mezistupňů a škál. Ve dvojkové soustavě, kterou používají počítače, se nejen nedomluvíme, ale ztratí se i mnohost a poezie, metafory a humor.
Přesto se duality pro posuzování umění v 19. století silně prosadily. Švýcar Heinrich Wölfflin, představitel formalistických dějin umění, při srovnávání renesance a baroka klasifikoval pět binárních symbolů čisté vizuality: 1. vývoj lineárního a plastického k malířskému. 2. vývoj vidění od plochy k hloubce. 3. Zavřená forma – otevřená forma. 4. Mnohost – jednota. 5. Absolutní a relativní jasnost předmětů. I on si všiml, že vize hloubky ještě neznamená větší schopnost zobrazovat prostor. Wolflinovy základní pojmy lze převést na Riedlův protiklad hmatového a optického. Psychoanalýza přidala k zájmu o formu také psychické skutečnosti a pradávné principy, například libido a mortido. Antropologie pojmy přírodní a kulturní /společenské.
V optických tricích a op-artu 60.let je dualita základním vyjadřovacím prostředkem. Právě sousedství nejostřejších protikladů klame naše oči a svádí vědomí k mylné interpretaci viděného. Díky promyšleně zvoleným kontrastům se nehybné tvary pohybují a rozměry se zdají být velmi relativní.
Jaroslav Jebavý dokáže velmi dobře používat barvy, ale občas se spokojí i s dualitou černé a bílé v případě samolepkové koláže, jež vědcům asociuje dvou štěrbinový pokus. Tedy důkaz, že světlo se chová jako částice i jako vlnění. V elegantních černobílých kolážích je možno objevit i de Broglieho hypotézy a další jevy, které zkoumá kvantová fyzika.
Jebavý jde ale v redukcionistickém přístupu k malbě ještě dál a vytváří monochromy. Díla vytvořená jen jednou barvou. Vrství své typické kroužky na sebe v několika úrovních, takže vzniká velmi živý a měňavý povrch. Monochrom je něco jako 4 minuty 33 sekund dlouhé ticho skladby Johna Cage. Prostor pro nás samotné, jako náhradní uvolnění nebo superpauza. Ve spleti čar nebo v ploše jedné barvy můžeme objevit cokoli. Svět, zrnko písku, matematickou rovnici, původ vesmíru, odpověď na nejpodstatnější otázku univerza, prostě cokoli je pro nás důležité, na co se právě soustředíme. Monochrom může být projekčním plátnem mysli.
Pokud by se dala vizuálně pojmout fenomenologie, mohlo by to být ideálně prostřednictvím umělecké techniky, kterou používá Jaroslav Jebavý. A to je zmíněné kroužení. V kroužení je obsaženo jevení, mizení a zjevování. Otázkou je: zobrazuje monochrom to, co JE a nebo to, co NENÍ, ale MOHLO BY BÝT ? Je to něco, co nám CHYBÍ ? nebo co HLEDÁME ? nebo utajuje něco, o čem ani NEVÍME ? Navíc malý kruh obsahuje nekonečno stejně jako velký.
Monochrom může být klidně základní úrovní pro zobrazení aktu nebo New Yorku. Když Jebavý vysekává kruhové fragmenty ze svých starých katalogů, nebo lepí kruhové samolepky a překrývá zbylé rastry, sleduje stále pro něj charakteristickou strategii kroužení a toulání. Kroužení znamená, že kolem něčeho chodíme, obcházíme, kroužíme. A to je asi nejbližší charakteristika pro proces lidského poznání. Přibližujeme se, obcházíme, kroužíme. Poznání nemá počátek ani konec, stejně jako kruh a monochrom. Martina Vítková