Jardo, ty seš nejlepší malíř ...
… na Dubině.
Antonín Šimek
NIC NEŽ KRUHY
Nikdo v Pardubicích nemá tak dobře vypracovanou legendu života a tvorby jako Jaroslav Jebavý. Je to lodní kapitán a dělá kroužky jako buddhistický mnich. V určité tragice tomu může konkurovat pouze legenda Františka Kyncla a Jiřího Tomana. Jebavý je mladším současníkem Pardubických Starých psů, mezi něž patřili Alva Hajn, Josef Procházka, Jiří Lacina, Bedřich Novotný či donedávna v Německu žijící František Kyncl. Protože Starý psi už pozvolna přešli od aktivní tvorby do pozice mýtu, zůstává Jebavý jedním z klasiků pardubické scény.
Jaroslav Jebavý je dlouholetým členem Klubu konkretistů a stálým spolupracovníkem pardubického Uskupení Tesla, které se zabývá propojením umění a vědy. Mezi témata, kterým se věnuje ve Třetí kultuře, patří nanotechnologie, příběh vesmíru a vlnění subatomárních částic.
Jaroslav Jebavý není tradiční malíř, je konceptualista. Nehledá tvar, zhmotňuje a naplňuje jasnou, předem danou myšlenku, vizi, v níž hlavní roli hrají kruhy. V jeho přístupu se projevuje vliv německé skupiny Zero, která také chtěla vyjít z bodu nula, od restartu a jednoduchosti se dopracovat opakováním a serialitou k nové skutečnosti.
I když mezi Jebavého nejoblíbenější malíře patří expresivní Vincent van Gogh, jeho mistrovská díla vznikala od roku 1999 nikoli spontánně, ale konceptuálním procesem: systémem kroužení třemi štětci najednou v mnoha vrstvách. Soustředěnou činností získalo plátno vlastnosti obrazovky, displaye, vodní hladiny, v níž tvary vznikají a zanikají, vyplouvají a zase se noří do hlubin struktury. Že je obraz hotový, ukončený a tedy nehybný, je jen iluze. Autor pracuje s odstředivým i centralizačním kroužením, postupuje v horizontálách a vertikálách. Způsob vzniku a vrstvení barev způsobuje, že si různé obrazy / konfigurace ze struktury vytahuje samo vidění.
Na počátku byla tečka. Bílá nebo černá, první molekula hmoty, první barva obrazu. V Bílé tečce lze vidět naši vlastní planetu, v Černé tečce vesmírné nebe, Stále bez názvu je žhavé slunce, nebo země právě vzniklá, vřele magmatická. První tři dvoumetrové obrazy (1999) jsou silně emocionální. Následující etapa roku 2000 je podstatně racionálnější, uměřená, konceptuální. Obrazy se vztahují ne k počátku věcí a univerzáliím, mají spíše lidský rozměr. Horizont je vodní krajina, víme, že autor je původním povoláním spojen s lodní dopravou a říční navigací. Pro obraz použil fluidní barvy malíře-poutníka C. D. Friedricha. Další silné období přišlo v roce 2004, kdy autor vykroužkoval v Kolíně nad Rýnem Kolínské vertikály a v Pardubicích dva další dvoumetrové čtverce Bílý... a Černý... Čtverce pokračují ve víru kroužení jako by šlo o apokalyptické sněhové bouře nebo vesmírné slapové jevy. Plátna jsou přímo nabitá dynamickou lehce podvratnou energií.
V roce 1999 obrazy odkazovaly na čtyři základní elementy: zemi, oheň, vodu a vzduch. V další sérii (2000) se autor věnoval ploše a vícerozměrným prostorům, času a paralelním světům. Třetí etapa (2004) prozkoumávala expanzi a koncentrickou gravitaci. V Kolínských vertikálách je nárůst energie vzhůru jasně zřetelný, stejně jako permanentní pohyb trvání. Ve velkých kroužených obrazech se projevuje mystika čísel, spojená se starověkou matematikou. Na Kolínských vertikálách si můžeme povšimnout vlivu Františka Kupky, ale i atmosféričnosti Clauda Moneta, jeho katedrál a kupek sena.
Dvoumetrové obrazy doprovázely stejně monumentální kresby tužkou a uhlem, k nimž se postupně přidalo pohrávání si se zobrazivostí – neuvěřitelná kroužkovaná série z New Yorku a vertikální Kolínské katedrály.
Jak si Jaroslav Jebavý vybral jako základní jednotku a stavební kámen svých obrazů kruh? To je, bylo a zůstane tajemstvím. Hypoteticky můžeme říci, že čas se pohybuje v kruzích. Kruh nemá počátek a konec, stejně jako poznání… Kruh je symbol celistvosti, úplnosti, Boha, Slunce, planet, všehomíru. Kroužené obrazy z období okolo milénia vznikly performativní, dlouhou časovou investicí na hranici možností těla. Jednotlivá plátna jsou vlastně záznamy tělové akce, body artu, jak si povšiml Jiří Valoch. Příčinou intenzivního působení velkých pláten na diváka nejsou ani tak nezpochybnitelné estetické kvality obrazu, jako maximální fyzická koncentrace umělce během procesu zrodu díla.
Obrazy z mezidobí – Variace na jedno téma (2013) a různě formátované série Bez názvu (2001 – 2008) se rozeběhly instalačně do prostoru. Zprvu obrazy obsazovaly pouze stěny, v posledním roce se jako zrcadlení usadily i na zemi. Jednotlivé čtverce pokryté kroužením se začaly chovat nejen jako display, ale také jako moduly. I v této etapě umělec neustále krouží. Není jedno kde a jak hustě. V kresbách se rozkroužil někdy až do temnoty.
V cyklu barevných kreseb Variace na jedno téma (2009) použil progreso, japonský papír nebo černý podklad. Ještě snad více než z obrazů je zjevné, že svět je sebeorganizující systém, jehož evoluci ovládají principy sebeuspořádání.
V rámci spolupráce mezi vědou a uměním se Uskupení Tesla Jaroslava Jebavého zeptalo, která z přírodních věd (fyzika, chemie a matematika) se mu ve škole líbila. Odpověď byla lakonická, jako vždy: Celkově nic. Nelíbilo se mi ve škole vůbec. Matematika a geometrie mě otravovala a přece teď používám geometrické principy a kroužky. Jebavý je přesvědčen o paralelách mezi vědou a uměním: Když posloucháte vědce, tak oni taky nevědí proč to je, proč nano funguje, tak jak funguje. Tak je to i s uměním. Nikdo neví, proč je něco umění, všechny výklady jsou až dodatečné. Jsou to věci, které člověka přesahují.
V letech 2010 – 2012 se Jaroslav Jebavý věnoval kolážím. Zlikvidoval zásobu svých starých katalogů a použil je v jiné formě a v jiných souvislostech. V černobílých dualitách se projevilo to, čemu vědci říkají dvouštěrbinový experiment – světlo se někdy chová jako částice a jindy jako vlnění. Jebavý používal také samolepící kolečka a vrstvil i zbylé rastry. Právě koláže svou plošností a samolepkové rastry svou perforací umožňující překrývání ovlivnily zatím poslední malířské období autora.
Proměnlivá krajina kroužení se změnila v zájem o plochu. Vrstvy jsou kompaktní, už nevznikají z linek. Obrazy-objekty Bez názvu (2014), Devět modrých dimenzí a jedna růžová (2015) hypnoticky proměňují prostor. Otevírají před námi vesmírné dimenze, jimiž naše vědomí volně proplouvá. Díky pronikajícím se roztrhaným plochám se na dvou rozměrech zjevuje hloubka časoprostoru. Ať už je ve skutečnosti dimenzí kolik chce, všechny lze na obrazech Jaroslava Jebavého najít.
Série sedmi instalací Tři kruhy 2015 – 16 by se dala spojit s poválečným americkým malířstvím Hard Edge, ostrých hran. Tématem je barva samotná, která transformuje pocity, ale zároveň divákovi ponechává svobodu vnímat obraz podle svého založení. V obrazech složených ze čtyř přesně na sebe navazujících pláten je obsažen také prvek hry. Malíř pečlivě volí barevné odstíny a posouvá kruhové výseče dokola kolem, jako když otevíráte láhev dobře uzrálé whisky, bankovní trezor plný diamantů nebo tajnou časoprostorovou bránu vedoucí odtud až tam…
Materiálem pro dvaadvacet pláten nazvaných Můj malý soukromý vesmír (2015 – 16) jsou léta na pravou chvíli schovávané odřezky progres. Z pozemské hmoty vzniká obraz toho, co můžeme vidět nad hlavami, tušit v hloubce vesmíru. Podobu planet, hvězd a mlhovin poznáváme díky satelitům, dalekohledům, teleskopům a vesmírným družicím. V Jebavého ateliéru vznikla sypáním drtě pigmentů Venuše, Země, Mars, ale i útvary, které v kosmu jen předpokládáme. Světelná seskupení jsou pro nás zároveň body orientace na noční nebeské báni. Můžeme vytušit úžas člověka při pohledu z orbitu na domovskou planetu, který poprvé zprostředkoval světu Gagarin v roce 1961: Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji!
Jaroslav Jebavý se už řadu let přátelí s básníkem Pavlem Rajchmanem. Výsledkem jejich spolupráce jsou básnické sbírky ilustrované kroužky, společné výstavy a také básně, v nichž se objevuje prostor, vesmírná tělesa, kruhy, koloběhy, kruhoběhy, záležitosti vidění, mizení a zjevování.
V monumentálním díle Jaroslava Jebavého slovo malé ztrácí tak nějak význam. Obrazy náleží k malovaným myšlenkovým experimentům. Divák intuitivně vnímá takové plátno jinak než malovanou realitu: zátiší, portrét nebo Ukřižování. Plocha nerámovaných obrazů je podpůrnou strukturou, v níž se vědomí dokáže ztratit, rozplynout a zase nalézt. Martina Vítková