V letech 1999 – 2004 vzniklo 12 velkoformátových obrazů Jaroslava Jebavého. Dvanáctkrát 4 až 5 metrů čtverečních kroužení. Jaroslav Jebavý krouží akrylovými barvami a třemi štětci najednou. Plochu obrazu pokryje vždy mnoha vrstvami. Několikanásobným kroužením se tvary zjevují v ploše, jako kdyby byla displayem, obrazovkou s citlivou vrstvou povrchu a mnoha úrovněmi pod povrchem. Obraz je jako vodní hladina, na první pohled stále stejná, ale při delším pozorování velmi proměnlivá, neklidná, zároveň uklidňující, sladce něžná a plná energie. Že je obraz hotový, ukončený a tedy nehybný, je jen iluze. Způsob vzniku a vrstvení barev způsobuje, že si různé obrazy / konfigurace ze struktury vytahuje samo vidění.
Kroužením se pohybují štětce po ploše v soustředných kruzích, kroužení postupuje v horizontálách a vertikálách, je odstředivé i do centra směřující. Kroužení může být velmi překvapivě i figurální, zobrazivé – viz cyklus kreseb New York a kostelní věže na obrazech z Kolína nad Rýnem. Nelze si nevšimnout vlivu Františka Kupky na Kolínských vertikálách, ale i Moneta a jeho katedrál a kupek sena.
Umělec postupuje od bílé či černé tečky, od počátku, od první molekuly hmoty až ke kosmickým jevům. V Bílé tečce lze vidět naši vlastní planetu, v Černé tečce vesmírné nebe, Stále bez názvu je žhavé slunce, nebo země právě vzniklá, vřele magmatická. Tyto tři obrazy započaly mistrovskou epochu v díle Jaroslava Jebavého v roce 1999 a jsou silně emocionální. Obrazy z roku 2000 jsou podstatně racionálnější, uměřené, konceptuální a vztahují se ne k počátku věcí, k univerzáliím, které nás přesahují, ale k lidskému životu. Horizont je krajina nejspíše vodní, víme, že malíř je původním povoláním spojen s lodní dopravou a říční navigací. Pro obraz použil vodní barvy proslulého poutníka C. D. Friedricha. Další silné období přišlo v roce 2004, kdy vznikly v Kolíně nad Rýnem Kolínské vertikály a v Pardubicích Bílý... a Černý... obrazy nabité lehce podvratnou energií. Kroužení ve víru a slapové jevy jsou dynamičtější než tušený pohyb na horizontu.
Vznikaly průměrně čtyři velké obrazy za rok, jejich rozdílnost odkazuje na čtyři základní elementy: zemi, oheň, vodu a vzduch. V další sérii se autor věnoval ploše a vícerozměrným prostorům, času a/nebo paralelním světům. Třetí etapa prozkoumávala expanzi a koncentrickou gravitaci. V Kolínských vertikálách je nárůst energie vzhůru jasně zřetelný, stejně jako permanentní pohyb trvání. Ve velkých kroužených obrazech se projevuje mystika čísel, spojená se starověkou matematikou. Důvodem pro vznik této monumentální a velkolepé série nebyla jakákoli nevyléčitelně úporná záměrnost, spíše šlo o zvizualizovaný myšlenkový experiment. A není vyloučeno, že autor ještě v kroužení neřekl své poslední slovo.
Kruh je symbolem celistvosti. Kroužení je jednoduchý, ale dynamický pohyb, z kruhů vyrůstá ornament jako projev vůle pochopit zákonitosti přírody. Ornament je zároveň vibrující struktura plná překvapení, chová se jinak večer, ba i ráno, ve skutečnosti, v katalogu, dokonce i na monitoru počítače. Do popředí vystupují vždy různé barvy a tvoří strukturu odlišného tvaru, vyzvedávají vždy jiné vazby a souvislosti. V ornamentu jako v bludišti lze zabloudit, nemá počátek a konec, takže kamkoli jdeme, jsme tam zcela správně a právě teď. Plochy obrazů jsou podpůrné struktury, v nichž se vědomí dokáže ztratit či rozplynout a zase nalézt.
Martina Vítková