2009

Maratónec českého geometrického umění. Obíhá hřiště, ne nepodobný vytrvalci Emilu Zátopkovi. Hřiště je stejně jako jeviště metaforou světa. A kdo naposledy obíhal svět ? No jasně, byl to Superman, aby ho zachránil, létal okolo v kruzích. Mistr kroužků se také pohybuje v kruzích, zkoumá kruhy jako lehké piruety, jako by tkal osud světa. Patrně by se dobře hodil do světa tkalců Wanted, chráněný žoldáky Angeliny Jolie. Někdy má tajemného spoluhráče. Na dřívějších černých kresbách obíhal jednobarevně sám, jakoby vedl monolog. Dnes se zabývá dialogem dvou barev a dvou principů. Černá s červenou, jin a jang, animus a anima,  mužský a ženský princip, hmota a duch. Jaroslav Jebavý, dědic umění šedesátých let, kroužkováním vytváří strukturu. Strukturu, která patří do téhož duchovního oboru, kde se nacházejí díla Boštíka a Malicha, hned vedle žížalek Zdeňka Sýkory a cylindrických moaré Vladislava Mirvalda. Tenhle druh umění bývá vykládán uvážený, konceptuální, racionální, a tím pádem cituprostý. Přesto v něm určitou emocionální informaci najdeme. Už jenom pokud si představíme čas. Ve jménu Chronos slyšíme kruh. Čas se  totiž pohybuje v kruzích a kolik kruhů času polkne několik vrstev kružnic, si nejspíš ani nedokážeme představit. Není to naprázdno vyšlý čas, jak by se mohlo zdát. Je to záchranný kruh páté dimenze, membrána, která odděluje co bylo a co bude, život od nebytí. Proměnlivá hladina složená ze samých kruhů, které jsou symbolem dokonalosti, božského principu, slunce a nebe.

Z pravidelného a poctivě stejně provedeného kroužkování vystupují překvapivě různé tvary a obrazce. Jakoby dokazovaly fakt, že svět  je sebeorganizující systém, jehož evoluci ovládají principy sebeuspořádání.  Nejenom, že je kroužení meditační pohyb, vrstveným kroužením autor odhaluje tajemství, které je v mžiku zase ukryto za síťováním, pozorný si tam ovšem svůj pravý grál najde. Možná se při práci některá z jeho hemisfér zabývá otázkou struktury DNA; případně jak zkonstruovat kvantovou teorii geometrie prostoročasu, v níž je všechno popsáno pomocí smyček. V Planckově měřítku, které je 10 na dvacátou menší než atomové jádro, totiž prostor vypadá jako síť či vlna jednotlivých smyček, jako kdyby byl kudrnatý. Věda a umění vždy byly spojitými nádobami lidského poznání. Vidíme před sebou matné a lesklé kresby, podle zvoleného materiálu. Zde jsou to progresa na japonském  hedvábném papíru a na černé čtvrtce. Poprvé po Explozi, která možná sloužila jako urychlovač částic, poprvé je kresba barevná. Vyrovnává se malbě. Autor právě teď pracuje na svém majstrštyku, čímž je pohled na New York celý vystavěný z kroužků. To ještě uplyne kruhů na vodě, než těch přibližně 30 čtverečních metrů uvidíme. Každopádně menší kresby, (u Jebavého slovo malé ztrácí tak nějak význam) které vznikly těsně po návratu z Ameriky, jsou pravým zázrakem a dokazují, že i čistá geometrie může mít ambice zachytit podobu města. Jak, to si musíme počkat, až autor tahle úžasná díla odtajní.

                                                                                                                                                            Martina Vítková